Tichý souboj o mikrofon v OSN: proč na tom domácnostem záleží víc, než se zdá

Když se politici hádají o to, kdo poletí na jednu zahraniční akci, zní to na první pohled jako vzdálené pražské drama. Jenže právě na takových sporech se ukazuje, kdo za Česko opravdu mluví nahlas, jak vážně nás berou spojenci – a kde se nakonec láme i to, kolik zaplatíme za energii, bezpečnost nebo budoucí daně.

V roce, kdy domácnosti řeší účty, hypotéky a nejistotu, je snadné mávnout rukou: „Ať si do New Yorku letí, kdo chce.“ Jenže Valné shromáždění OSN není turistický výlet. Tam se měsíc dopředu domlouvají schůzky, uzavírají zákulisní dohody a hlídá se, jestli je česká politika čitelná – nebo spíš rozhádaná sama se sebou.

Když Hrad a vláda táhnou každý jinam

Česko má na papíře jasno: prezident reprezentuje stát navenek, vláda řídí zahraniční politiku. V praxi to ale často znamená tichý boj o to, kdo bude sedět v první řadě a kdo jen v doprovodu.

Teď se to znovu láme na dvou akcích, které nejsou jen “fototermínem” do večerních zpráv: summit NATO a Valné shromáždění OSN v New Yorku. Prezident Petr Pavel dává najevo, že tam chce být a mluvit, kabinet Andreje Babiše má vlastní představu. Výsledek? Diplomati v New Yorku čekají na pokyny, řeší ubytování, akreditace, doprovod – a přitom netuší, kdo má být hlavní tváří Česka.

Podle zkušených lidí z české diplomacie je tohle přesně typ chaosu, kterého si spojenci všímají. Navenek to vypadá tak, že Praha není schopná se dohodnout ani na tom, kdo přečte patnáctiminutový projev. A když se nedaří u tak viditelné věci, jak to asi vypadá u složitějších jednání o energetice nebo obraně?

Skrytá cena politických hádek, kterou platíme my

Ministerstvo zahraničí dostalo z OSN běžnou žádost: kdo přijede, kolik lidí, kdo bude mluvit. Nic výjimečného, jde hlavně o logistiku. Jenže právě tady se ukazuje, jak moc je česká politika zabraná sama do sebe. Zatímco stálá mise v New Yorku potřebuje jasná čísla a jména, z Prahy chodí jen neurčité odhady.

Podle diplomatů, kteří přípravy znají, je problém hlavně v jednom bodě: kdo bude hlavním řečníkem v obecné rozpravě. Tedy kdo bude ten člověk, který bude za Česko mluvit před celým světem. Prezident, jako poslední roky? Nebo někdo z vlády? Rozhodnout se má nejpozději do konce června – a všichni vědí, že to nebude tichá domluva u kávy.

Na první pohled to vypadá jako čistě prestižní spor. Jenže důsledky se objevují se zpožděním:

• když politici řeší hlavně to, kdo bude na fotce, často se odkládají konkrétní návrhy a dohody, které by Česku přinesly peníze nebo vliv
• státní aparát tráví týdny hasením vnitřních konfliktů místo toho, aby připravoval kvalitní obsah projevů a jednání
• spojenci si vytvářejí obrázek země, kde se vnitřní rivalita staví nad stabilitu kurzů

Český statistický úřad dlouhodobě ukazuje, že domácnosti vnímají nejistotu v politice jako jeden z faktorů, který zvyšuje obavy z budoucnosti a tlumí chuť investovat nebo utrácet. Tohle není abstraktní psychologie – když lidé nevěří, že stát ví, kam jde, šetří víc a ekonomika se zadýchává.

Do toho může přijít ještě jedna změna: spekuluje se o přesunu zkušeného diplomata Hynka Kmoníčka na pozici šéfa Stálé mise při OSN, zatímco Jakub Kulhánek by měl zamířit do Washingtonu. I to je signál, že se přeskupují figurky na šachovnici, zatímco základní otázka – kdo a s jakou vizí mluví za Česko – zůstává otevřená.

Možná to na první pohled vypadá daleko od reality běžného bytu v Brně nebo paneláku v Mostě. Ale příště, až uslyšíte, že se Hrad a vláda znovu přou o zahraniční cestu, zkuste si vybavit jednoduchou věc: když se doma hádáte, kdo bude mluvit se sousedy, většinou to neudělá dobře ani vztahům, ani společné střeše. U státu to není jiné – jen je ta střecha nesrovnatelně větší.