Sto maratonů za 100 dní. Hannah Cox uběhla napříč Indií trasu solné daně

Podešve jejích bot jsou oranžové od prachu a slepené kusem pneumatiky z auta. Na první pohled je jasné, že toho za sebou mají víc než jen jeden maraton. Zatímco tisíce běžců po nedělním Londýnském maratonu sotva scházejí schody a přísahají „už nikdy“, Hannah Cox si po 42 kilometrech v Indii druhý den prostě obula tenisky znovu. A takhle to udělala sto dní po sobě.

Teprve před 18 měsíci přitom vůbec neběhala. Dnes má za sebou 100 maratonů v 100 po sobě jdoucích dnech napříč Indií, cestu dlouhou zhruba 4 200 kilometrů, a k tomu čerstvě i Brighton Marathon a Londýn. Její „Project Salt Run“ je fyzickým výkonem, osobní poutí i ekologickou kampaní v jednom.

Od „posedlosti živým plotem“ k běhu přes celý subkontinent

Cox už roky fascinovala jedna konkrétní trasa v Indii. Po smrti svého otce Derica v roce 2011 se začala víc zajímat o svůj indický původ a o 4 200 kilometrů dlouhou linii, po níž Britové v 19. století vybírali kontroverzní solnou daň. Součástí toho byla i takzvaná Great Hedge of India, obří živý plot, který tvořil celní bariéru.

V létě 2024 se jí kamarád zeptal, jestli je „pořád posedlá tím živým plotem“. Když odpověděla, že ano, navrhl jí něco, co ji samotnou zaskočilo: „Měla bys to uběhnout.“ Myšlenka ale zapustila kořeny. Cox se přidala k místnímu běžeckému klubu v Manchesteru a začala třikrát týdně běhat po 30 minutách.

Pětikilometrové výběhy se postupně změnily v desítky kilometrů. Aby si tělo zvyklo na běhání den za dnem, vymyslela si série zátěžových testů – například výzvu „20 20 20“, tedy 20 kilometrů každý pracovní den po dobu 20 dnů. Uběhla také sedm maratonů v sedmi dnech napříč Británií. Teprve pak uvěřila, že „Project Salt Run“ má šanci fungovat.

Sestavila čtyřčlenný podpůrný tým, sehnala dodávku, ve které měla žít, a rozhodla se, že během chce vybrat milion liber pro několik environmentálních a sociálních organizací.

Šílené silnice, tygří oblasti a setkání s Richardem Bransonem

Na start se postavila 26. října loňského roku na hraničním přechodu Attari–Wagah mezi Pákistánem a Indií. Cíl: Kalkata, jen pár kilometrů od místa, kde se narodil její otec. Všichni ji prý zrazovali – nevěřili, že to skutečně udělá. Cox ale vyrazila a držela se historické trasy solné bariéry, ať už vedla kudykoli.

Někdy běžela 42 kilometrů po nekonečné dálnici, kterou sama popisuje jako „smrtelně nudnou“. Jindy se trasa vinula přírodními rezervacemi, podél kanálů nebo přes zemědělská pole. Na cestě potkávala krávy, kozy i hady přímo na silnici. Řidiči často jezdili v protisměru, provoz byl chaotický a jednoho dne do ní přímo při běhu narazila motorka – dodnes má na pravé noze jizvu.

V některých úsecích ji musela doprovázet policie, protože procházela oblastmi známými častými smrtelnými útoky tygrů. K tomu vedro, prach, smog a podmínky, na které ji ani dvoutýdenní trénink v horké komoře nedokázal úplně připravit.

Velkou roli sehrála i nemoc, kvůli níž během celé výzvy zhubla víc než 10 kilogramů. Jeden z nejhorších dní přitom paradoxně patřil k těm nejbizarnějším.

Byl 24. den a Cox se svým týmem navštívila Tádž Mahal, kde se náhodou setkala s Richardem Bransonem. Ten tam pořádal charitativní cyklistickou akci a pozval ji na večeři do luxusního hotelu. Stačil jediný nádech vůně koktejlu Old Fashioned a Cox musela utíkat na toalety, kde jí bylo tak špatně, že zvracela „všude“.

Další den ji ale čekal další maraton. Pět účastníků Bransonovy akce se rozhodlo běžet s ní. Cox přiznává, že celý den zvracela u krajnice, ale věděla, že to musí dokončit.

Život v dodávce, rýže s marmitem a „tajná zbraň“ v týmu

Každý den vstávala brzy ráno, aby část trasy stihla před největším horkem. Pila litry tekutin s elektrolyty a držela jednoduchý režim: jíst – uběhnout 15 km – jíst – 15 km – jíst – 12 km – spát – opakovat.

Ráno jedla ovesnou kaši s banánem a arašídovým máslem. K obědu si dávala velkou porci rýže s marmitem a dvěma vejci, nebo smažené brambory se sýrem, vejci a zeleninou. Mezi kontrolními body uzobávala kešu a mandle. Po doběhnutí maratonu následovalo kari, rýže, vejce, placky roti, k tomu chipsy a čokoláda kvůli kaloriím.

Občas jim jídlo nabídli místní lidé, kteří je pozvali domů, většinou ale tým nakupoval sezonní suroviny na tržištích a vařil přímo u cesty. Dodávka ji přes den doprovázela a v noci v ní všichni spali – na parkovištích čerpacích stanic nebo jen u krajnice.

Každých deset dní si dopřáli levný hotel s teplou sprchou a trochou soukromí. Jinak se pralo propocené běžecké oblečení pod studeným kohoutkem na pumpě a Cox se sprchovala v dodávce ledovou vodou. Vlasy si myla jednou, dvakrát týdně – sprcha v autě prý byla tak nepříjemná, že to víc nešlo.

Její tým tvořili čtyři lidé: doprovodný běžec, řidič, pomocník a podiatr – „tajná zbraň“ celé výpravy. Zatímco mnoho ultraběžců vypráví o zničených chodidlech a stržených nehtech, Cox tvrdí, že by klidně vyrazila v sandálech. Díky péči o nohy a improvizovaným opravám bot nemá žádné dramatické zranění chodidel.

Příběh není o celebritách, ale o komunitě a pozdním dopise otci

Přestože se během cesty potkala s Richardem Bransonem a dalšími známými osobnostmi, sama říká, že to není jádro příběhu. Lidé se toho rádi chytají, protože jde o slavná jména a milionáře. Pro Cox ale projekt stál hlavně na podpoře „obyčejných“ lidí a komunitním rozměru.

To potvrzuje i sportovní psycholožka Amy Whitehead, kterou cituje BBC Sport. Podle ní jsou pro motivaci klíčové tři věci: pocit autonomie, sociální opora a určité sebevědomí a kompetence. Když se tyto tři složky spojí, šance na úspěch výrazně roste.

Ve srovnání s jinými ultravytrvalostními projekty byl její tým až neuvěřitelně skromný. Britský ultraběžec Will Goodge například plánuje uběhnout 50 maratonů v 50 amerických státech za 20 dní s využitím soukromého tryskáče. Cox měla čtyři lidi, dodávku a omezený rozpočet.

Právě finance jsou oblast, kde teď dopady výzvy cítí nejvíc. Aby projekt vůbec mohl proběhnout, vzala si osobní půjčky a některé z nich musela během cesty po telefonu znovu vyjednávat, když začalo být jasné, že peníze docházejí rychleji, než energie v jejích nohách. Stále se snaží splatit své závazky a zároveň nepolevuje ve snaze vybrat původně zamýšlený milion liber pro čtyři environmentální a sociálně zaměřené charity.

K udržitelnosti se hlásila i prakticky: běžela jen ve třech párech bot, které by bez improvizovaných oprav nevydržely. Když se podešev začala rozpadat, nechala si u cesty připevnit kus pneumatiky z auta. V jedněch z těchto bot běhá dodnes.

Po návratu se přihlásila na Brighton Marathon a o týden později na Londýnský maraton. Paradoxně ji velké městské závody v Británii děsily víc než stovka maratonů v Indii. Vnímá je jako „výkonový prostor“, kde lidé řeší časy a osobní rekordy, což nikdy nebyl její svět.

V Indii to pro ni byl běh s přáteli za jasným cílem. Brighton a Londýn naopak vnímala jako dvě akce, které si musí „odpracovat sama“. Pomohlo jí vrátit se k osvědčenému vzorci 15–15–12 kilometrů s jídlem mezi úseky a při tom v hlavě znovu přehrávat příběh Project Salt Run.

Když se ohlíží zpět, říká, že měla pocit, jako by si ji ten příběh sám vybral. Vesmír jí údajně jako by sděloval: „Tohle prostě uděláš.“ Vztah s otcem popisuje jako komplikovaný. Cesta napříč Indií proto pro ni byla i velmi pozdním milostným dopisem muži, který se tam narodil – a jehož stopu běžela po historické trase solné daně až do samotného konce.