Kuchyň po něčí smrti má zvláštní ticho – voní po koření, ale zní v ní prázdno. V těchto týdnech, kdy se v Česku znovu mluví o uchovávání rodinných receptů a tradic (třeba i v pořadech České televize a speciálech iDNES.cz), dostává každý zažloutlý papírek s rukopisem úplně novou váhu.
Jak jeden dopis převrátí to, co si myslíte o vlastní rodině
Vyklízela jsem linku, vytahovala z šuplíku staré sáčky od Vitany, gumičky, zapomenuté svíčky. Úplně vzadu, přilepený na dřevě, byl složený dopis. Tenký papír, rohy dožluta, písmo rovné, ale ne české. Když jsem ho rozložila, nepoznala jsem ani jedno slovo.
První šok nebylo to, že je v cizím jazyce, ale že nahoře stálo babiččino rodné jméno – a pod ním jiná adresa, než kterou jsme znali. V tu chvíli se všechny „její“ recepty – na koláč s tvarohem, bramboračku, povidlové taštičky – začaly jevit méně samozřejmé. Co když nebyly jen její?
Podle archivních přehledů Národního archivu i článků na portálu Paměť národa se v posledních letech stále častěji ukazuje, že mnoho českých rodin má skryté kořeny v Německu, Polsku, na Ukrajině nebo v bývalém Rakousku-Uhersku. Recepty, které považujeme za „typicky české“, jsou často převzaté, přepsané, přizpůsobené.
Dopis byl psaný polsky. Zjistila jsem to tak, že jsem do mobilu zadala dvě nejčitelnejší slova do překladače. Vynožily se výrazy pro „tvaroh“, „mák“, „neděle“. V tu chvíli mi došlo, že nedělní koláč, který jsem vždycky spojovala s babiččiným dětstvím na Vysočině, možná přišel z úplně jiného směru – z východu.
Když recept není jen návod, ale mapa: jak takový dopis „rozšifrovat“
Nejdřív jsem měla vztek, že tomu nerozumím. Pak mi došlo, že jestli chci pochopit babičku, musím si dát stejnou práci, jakou si ona kdysi dala s přepsáním receptu do češtiny.
Vzala jsem si hodinu v klidu, uvařila si silný čaj, položila dopis na stůl a začala systematicky:
Nejprve jsem zkusila přeložit ručně pár slov přes mobilní překladač, abych zjistila jazyk. Když jsem si potvrdila, že jde o polštinu, obrátila jsem se na Polský institut v Praze, který na svém webu odkazuje na jazykové kurzy a komunitní skupiny. Napsala jsem do jedné facebookové skupiny pro česko-polské rodiny a během čtvrt hodiny se ozvala paní z Ostravy, že mi text přepíše a přeloží.
Zatímco přepisovala, začala jsem hledat paralely v kuchyni. Vytáhla jsem babiččin sešit, který znala celá rodina. U koláče s tvarohem bylo v rohu malé „K.“ – nikdy jsem se neptala proč. V překladu dopisu se objevilo jméno „Klara“ a přesný popis, jak má být tvaroh vyšlehaný dohladka, až se začne lesknout, a že se má do těsta přidat „lžíce kyselé smetany, když je mouka suchá“.
Tady se ukázal detail, který by laik přehlédl: babička do těsta vždycky „od oka“ přidávala trochu zakysané smetany, když těsto pod prsty drhlo a drolilo se. Nikdy to neměla v receptu napsané. V dopise to bylo – jako tajná poznámka předaná mezi ženami.
Podle dat Národního muzea o regionálních kuchyních, zveřejněných v roce 2025, se právě takové drobné úpravy – typu „přidej trochu smetany, když těsto píchá do prstů“ – nejčastěji ztratí, když se recepty standardizují do kuchařek. V rodinných dopisech ale zůstávají.
Jak z dopisu udělat živou součást rodiny, ne jen relikvii v šuplíku
Nechtěla jsem, aby se z dopisu stal další „poklad“, který se jednou ztratí v krabici po stěhování. V těchto měsících, kdy Národní knihovna ČR znovu připomíná význam digitalizace rodinných archivů, dává smysl přemýšlet prakticky.
Nejdřív jsem dopis vyfotila za denního světla, bez blesku, na jednobarevném pozadí. Pak jsem ho uložila do euroobalu bez kyselin, který se dá koupit v běžném papírnictví, a zasunula ho do šanonu s popisem roku a místem nálezu. Papír přestal „šustit křehce“ a já měla jistotu, že se při každém otevření nerozpadne.
Současně jsem si sedla k babiččinu receptu a podle polského originálu doplnila všechny drobnosti, které v něm chyběly: kdy přesně přestat hníst těsto, protože je už moc hladké a lepkavé, jak dlouho nechat koláč chladnout, aby tvaroh nepraskl (v dopise stálo „nech otevřená dvířka trouby na šířku dlaně, dokud vůně nezeslábne“ – to je asi 10–15 minut).
Do rodinné skupiny na WhatsAppu jsem poslala nejen fotku dopisu, ale i přepsaný recept se dvěma verzemi: „tak, jak jsme ho znali“ a „tak, jak ho psala Klara“. Upekla jsem obě varianty najednou – jednu po druhé, ve stejné formě, ve stejné troubě značky Mora, kterou babička používala posledních deset let.
Rozdíl byl překvapivě jasný:
- Verze podle dopisu měla vláčnější těsto a voňavější, jemnější tvaroh.
- Babiččina „zkrácená“ verze byla sušší, ale vydržela déle měkká i po dvou dnech.
- Všimli jsme si, že původní verze je víc sváteční, babiččina víc „na všední den“.
Na rodinné oslavě jsme si sedli, koláče dali na dva různé talíře a nechali každého tipovat, který je „od babičky“ a který „od Klary“. Pointa? Většina řekla, že oba chutnají jako babička. A mně došlo, že nejde o to, čí byl první recept, ale jak ho někdo v konkrétní kuchyni, v konkrétním bytě, s konkrétní troubou a moukou z Penny proměnil v něco vlastního.
Skrytý dopis v cizím jazyce může být na první pohled jen záhada k odložení. Když mu ale dáte čas, překlad a prostor v kuchyni, stane se z něj most mezi generacemi, který voní po tvarohu, ne po muzeu.
