AfD žádá po Česku uznání bezpráví na Němcích. To už ale stojí v deklaraci z roku 1997

Blížící se sjezd sudetských Němců v Brně znovu rozvířil česko-německé spory. Poslanecká sněmovna se na návrh hnutí SPD postavila proti jeho konání, což ostře kritizuje německá Alternativa pro Německo (AfD) – přitom formální spojenec SPD v europarlamentu. Poslankyně AfD Martina Kempfová nyní vyzvala Česko, aby uznalo bezpráví spojené s poválečným vyhnáním Němců. To však česká strana učinila už před téměř třiceti lety v Česko-německé deklaraci.

Kempfová v souvislosti s plánovaným sudetoněmeckým srazem v Brně řekla, že jejím velkým přáním je, aby Česko jasně uznalo bezpráví vyhnání a utrpení s ním spojené. Takové gesto podle ní nic nestojí, ale je klíčové pro smíření obou národů. Její apel však naráží na existující text společné deklarace z roku 1997, kterou podepsali tehdejší premiér Václav Klaus a německý kancléř Helmut Kohl.

Sněmovna proti sjezdu, AfD proti SPD

Impulzem k výrokům Kempfové bylo čerstvé usnesení Poslanecké sněmovny. Ta na podnět SPD vyjádřila nesouhlas s konáním 76. sněmu Sudetoněmeckého krajanského sdružení na území České republiky.

V přijatém textu se píše, že sněm je odmítán s ohledem na historické souvislosti a na to, že se v části sudetoněmeckého prostředí dlouhodobě objevují postoje zpochybňující poválečné uspořádání. Právě na tento krok české sněmovny Kempfová reagovala.

Paradox spočívá v tom, že SPD, které usnesení prosadilo, v Evropském parlamentu dlouhodobě spolupracuje právě s AfD. Přesto mají obě strany na sudetoněmecký sjezd i otázku Benešových dekretů odlišný pohled. Šéf SPD Tomio Okamura v posledních dnech zdůrazňuje, že AfD se v rámci frakce ID písemně zavázala „nevracet se do minulosti“ a neotevírat Benešovy dekrety. Tvrdí, že tuto dohodu osobně vyjednal.

Okamurův současný postoj ke sjezdu sudetských Němců ale kritizuje i mládežnická organizace AfD. Ve svém prohlášení označila za politováníhodné, že právě síly, které se hlásí k silné a suverénní Evropě, „instrumentalizují rány minulosti“, aby ztížily nebo zmařily podle nich neškodné a smířlivé setkání umírněných sudetských Němců a jejich potomků.

Co už Česko uznalo a proč se řeší zákon z roku 1946

Kempfová žádá, aby Česko uznalo bezpráví vyhnání a utrpení, jež postihlo sudetské Němce po válce. Právě to ale obsahuje Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997.

V deklaraci česká strana lituje, že poválečným vyháněním, nuceným vysídlením, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i kvůli kolektivnímu přisuzování viny. Jde tak o oficiální vyjádření lítosti nad bezprávím, o kterém Kempfová mluví.

Německá poslankyně ale přidává ještě druhý požadavek: zrušení zákona č. 115/1946 Sb.. Podle ní by to bylo zadostiučinění pro potomky obětí. Zákon, přijatý krátce po válce, stanovil, že jednání směřující k boji za svobodu nebo k odplatě za spáchané křivdy se nepovažuje za trestný čin, i kdyby jinak trestné bylo. Tím legitimizoval nejen protinacistický odboj, ale zároveň „přikryl“ i část poválečných excesů při vyhánění Němců.

Norma v Česku formálně platí dodnes a zmiňuje ji i sama deklarace z roku 1997. Česká strana v ní lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i tehdy platnými právními normami, a zároveň lituje, že na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 bylo možné na tyto skutky nepohlížet jako na bezprávné a že proto nebyly potrestány.

Napětí kolem brněnského sjezdu tak znovu ukazuje, jak snadno se staré rány stávají nástrojem aktuální politiky – přestože část toho, co je dnes po Česku požadováno, už je desítky let zapsána v oficiálním dokumentu obou států.