Češi patří mezi národy, které kupují balenou vodu téměř automaticky – na cesty, pro děti, do kanceláře. V těchto týdnech ale nové souhrny dat z Evropy i Česka znovu otevírají nepříjemnou otázku: kolik mikroplastů vlastně pijeme a zda je balená voda opravdu bezpečnější než voda z kohoutku.
Co ukazují nejnovější výzkumy a proč jedna „čistá“ značka nic neřeší
V roce 2024 zveřejnila Světová zdravotnická organizace (WHO) aktualizované hodnocení mikroplastů v pitné vodě a zdůraznila, že důkazy o dlouhodobých zdravotních rizicích jsou zatím omezené, ale znepokojivé. Na to navázaly další analýzy, mimo jiné i evropské studie monitorované Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA) a odborníky z Masarykovy univerzity v Brně, kteří sledují mikroplasty v českém prostředí.
Z těchto prací i mediálních analýz vyplývá několik trendů, které se v roce 2026 potvrzují:
- Mikroplasty se nacházejí v naprosté většině balených vod, často v řádu desítek až stovek částic na litr.
- V menší míře se objevují i v kohoutkové vodě, ale typicky v nižších koncentracích, jak potvrzují data Státního zdravotního ústavu (SZÚ).
- Rozdíly mezi značkami balené vody jsou obrovské – v některých testech vyšla jediná značka prakticky bez detekovatelných mikroplastů, ostatní měly měřitelné množství.
Konkrétní „vítězná“ značka se v jednotlivých testech liší a výsledky jsou závislé na metodice. Podstatné je něco jiného: fakt, že jedna láhev vyjde čistě, neznamená, že daná značka je čistá vždy a všude. Výrobní šarže, skladování i typ plastu hrají roli a koncentrace částic se může měnit měsíc od měsíce.
Zdravotní rizika se podle WHO a EFSA odvíjejí hlavně od:
- velikosti částic (nanočástice mohou pronikat hlouběji do tkání),
- chemického složení plastu a přísad (ftaláty, bisfenoly, zpomalovače hoření),
- schopnosti částic vázat na sebe jiné znečišťující látky (pesticidy, těžké kovy).
V roce 2026 tedy odborníci mluví o „přiměřené opatrnosti“: nelze tvrdit, že každá láhev balené vody je nebezpečná, ale také už nelze pohodlně předpokládat, že jde o zcela neutrální nápoj.
Jak v Česku snížit příjem mikroplastů z pití vody v běžném životě
Nejefektivnější krok je paradoxně nejjednodušší: vrátit se ke kvalitní kohoutkové vodě a balenou vodu brát spíše jako výjimku. Většina českých měst – od Prahy přes Brno po Plzeň – má díky úpravnám vody a kontrole Ministerstva zdravotnictví ČR velmi dobrou kvalitu pitné vody.
Prakticky to může vypadat tak, že si večer naplníte skleněnou karafu vodou z kohoutku, necháte ji 15–30 minut odstát v lednici a ráno už necítíte typický „bazénový“ zápach chloru. Pokud používáte domácí filtr (například konvici s uhlíkovým filtrem), všímejte si, kdy začne voda téct pomaleji nebo se na plastových částech objeví jemný bílý povlak – to je signál k výměně vložky, obvykle po 3–4 týdnech.
Když už balenou vodu kupujete, má smysl sledovat několik detailů:
- Upřednostnit sklo před plastem, zejména pro dlouhodobou domácí spotřebu.
- Nekupovat lahve, které stály na přímém slunci nebo jsou na dotek teplé – zahřátý plast uvolňuje více částic.
- Láhve z PET nepoužívat opakovaně déle než několik dní a nenechávat je v autě; při zmáčknutí starší lahve často uslyšíte jemné praskání – to je signál únavy materiálu.
- Střídat značky a nespoléhat, že jedna „čistá“ v testu bude čistá navždy.
Co mohou (a měly by) udělat úřady a výrobci, aby nebyla čistá voda luxusem
Současná legislativa v EU ani v Česku zatím nemá závazný limit pro mikroplasty v pitné vodě. Evropská komise ale v rámci Zelené dohody a revize směrnice o pitné vodě připravuje přísnější monitoring a definici částic, které se budou sledovat. V Česku se do debaty zapojují zejména Ministerstvo životního prostředí a odborníci z Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze, kteří vyvíjejí citlivější analytické metody.
Pro běžného člověka je důležité tlačit na transparentnost:
- Zajímat se, zda výrobce zveřejňuje nezávislé laboratorní testy, nejen základní chemický rozbor.
- Podporovat značky, které přecházejí na skleněné obaly či vratné systémy, i když jsou o pár korun dražší.
- Všímat si, jak o mikroplastech mluví řetězce typu Albert nebo Lidl – zda téma nezlehčují a nabízejí i neplastové alternativy.
Nečekaným, ale užitečným trikem je minimalizovat „zbytečné“ pití balené vody tam, kde nejde o samotnou vodu, ale spíš o zvyk: například v restauraci si raději říct o karafu vody z kohoutku místo malé PET lahve. Při každém takovém rozhodnutí snižujete nejen svůj příjem mikroplastů, ale i množství plastového odpadu, který se nakonec může vracet zpět do potravního řetězce.
Čistá voda by v roce 2026 neměla být prémiovým produktem jedné „šťastné“ značky, ale standardem, který vyžadujeme od státu i výrobců. Dokud se tak nestane, dává největší smysl spolehnout se na dobře kontrolovanou českou kohoutkovou vodu, používat rozumnou filtraci a plastovým lahvím dopřát jen omezený prostor v našem každodenním pitném režimu.
