Jen málokteré téma vyvolává v těchto týdnech tolik zvědavosti jako otázka, co se skutečně skrývá pod českou krajinou v síti bývalých i současných podzemních bunkrů. Nové dokumenty, postupně zveřejňované podle zákona o svobodném přístupu k informacím, narážejí na tvrdý limit: armáda i v roce 2026 trvá na tom, že část infrastruktury zůstane neveřejná z důvodu bezpečnosti státu.
Co víme jistě: mapa studené války pod českou krajinou
Podle archivů Vojenského historického ústavu Praha a starších zpráv ČTK existovala na území dnešní České republiky hustá síť krytů civilní obrany, velitelských stanovišť a speciálních objektů pro federální i armádní vedení. Mnohé z nich dnes spravují obce, soukromé firmy nebo spolky nadšenců – například populární protiatomový kryt Parukářka v Praze, podzemní prostory v Brně–Žabovřeskách nebo objekty v okolí Brd.
Z otevřených zdrojů, včetně portálu army.cz a zveřejněných zpráv Ministerstva obrany ČR, vyplývá několik faktů:
- Část starých krytů je trvale vyřazená a převedená na města, často slouží jako sklady nebo turistické atrakce.
- Vybrané objekty jsou modernizovány a přizpůsobovány standardům NATO pro krizové řízení.
- Oficiální seznam „strategických podzemních zařízení“ zůstává utajený, včetně přesné kapacity a technického stavu.
Zajímavý detail, který potvrzují lidé z komunální sféry: při přebírání bývalých krytů od státu často dostali jen kusou dokumentaci. Technické výkresy byly zjednodušené, některé místnosti na papíře vůbec neexistovaly. To naznačuje, že část podzemní infrastruktury byla od počátku navržená tak, aby zůstala mimo běžnou evidenci.
Co armáda v roce 2026 přiznává – a kde začínají mlhavé zóny
Oficiální linie Generálního štábu AČR je dlouhodobě konzistentní: informace o aktuálně využívaných podzemních objektech se neposkytují, protože by mohly „ohrozit obranyschopnost státu a plnění závazků v rámci NATO“. Po ruské invazi na Ukrajinu a sérii incidentů typu Vrbětice navíc v bezpečnostních analýzách přibylo varování před cíleným mapováním kritické infrastruktury.
V praxi to vypadá tak, že i v roce 2026:
- na dotazy podle infozákona úřady běžně odpovídají, že „požadované informace jsou vyloučeny z poskytování“,
- v katastru nemovitostí jsou některé plochy vedené neurčitě, bez popisu podzemních staveb,
- při modernizaci se objekty často označují neutrálními názvy typu „sklad materiálu“ nebo „technické zázemí“.
Zkušenost lidí, kteří se pokoušejí objekty zmapovat – od urbex komunity po lokální historiky – je podobná: čím blíž je místo současným vojenským prostorům, tím prudší je informační zeď. Typické jsou situace, kdy při delším zdržení u nenápadného vchodu během několika minut přijede hlídka Vojenské policie, i když se objekt na mapě tváří jako „nevyužívaný“.
Jak se k pravdě přiblížit bezpečně a legálně
Pokud chcete v roce 2026 získat realistický obraz o českých podzemních bunkrech, existuje cesta, která nevede přes nelegální vstupy a riskování života v zatopených chodbách.
Nejprve je užitečné strávit několik večerů nad otevřenými zdroji. Začněte v digitálních archivech Národního archivu a Vojenského ústředního archivu, kde lze podle roku (typicky 1960–1989) a klíčových slov dohledat stavební povolení, rozpočty a korespondenci k objektům civilní obrany. Jakmile si vytisknete nebo stáhnete několik plánků, všimnete si, že staré projekty často pracují se stejnými typy filtrů, vzduchotechniky nebo nouzových východů – podle toho poznáte, zda vám někdo dnes nevypráví „pohádku“ o parametrech konkrétního krytu.
Další krok vede do terénu, ale s hlavou. Pokud se vydáte k bývalému krytu, který dnes patří obci, domluvte si předem prohlídku s technickým pracovníkem. Sledujte zápach zatuchliny, množství prachu a rez na armaturách – čerstvě natřená vrata, nové LED nouzové osvětlení a tichý chod ventilace po zapnutí jsou jasným signálem, že objekt je stále udržovaný a připravený k rychlému použití. Naopak odpojené rozvaděče, rozbité filtry a stojící voda v šachtách naznačují, že jde spíš o relikt než o „tajnou pevnost“.
Jako užitečná pomůcka se osvědčuje malý měřák vlhkosti a CO₂. Když se po dvou až třech minutách pobytu v uzavřené místnosti začne hodnota CO₂ prudce zvedat a cítíte těžký vzduch, je zřejmé, že systém větrání je mimo provoz. U objektů, které stát údajně „dlouhodobě nevyužívá“, ale přesto mají čerstvě servisovanou vzduchotechniku, je na místě otázka, zda nejde o záložní kapacitu pro krizové řízení, o níž úřady veřejně nemluví.
Nejobtížnější, ale nejcennější část práce je mluvit s lidmi, kteří objekty znali za provozu. Bývalí pracovníci civilní obrany, elektrikáři z podniků, které měly vlastní kryty, nebo starostové, kteří v 90. letech přebírali majetek od státu, často po půlhodině rozhovoru mimoděk zmíní detaily, které v žádném archivu nenajdete: třeba že „ten tunel, co je v plánech slepý, ve skutečnosti pokračuje až za silnici“ nebo že „část zásob se pravidelně obměňovala ještě po roce 2010“.
Právě tyto drobné nesrovnalosti mezi papíry, terénem a pamětí svědků ukazují, kde končí oficiální příběh a začíná to, co armáda a stát raději nerozvádějí. Ne vždy jde o něco dramatického – často jen o to, že část infrastruktury je připravená pro scénáře, o kterých se v běžné debatě nemluví, od velkých blackoutů po masivní kyberútoky.
Podzemní bunkry tak v roce 2026 nejsou jen reliktem studené války, ale také lakmusovým papírkem vztahu mezi bezpečností státu a právem veřejnosti vědět. A právě v tom napětí – mezi betonem hluboko pod zemí a mlčením na úřadech – se skrývá největší záhada, kterou žádný plán krytu úplně neodkryje.
