Když se v těchto týdnech znovu mluví o růstu minimální mzdy a tlaku na zaměstnance v obchodech, příběhy lidí z provozu zůstávají často jen v anonymních statistikách. Tenhle je konkrétní: prodavačka z menšího města na Vysočině, deset let v jednom řetězci, která se v roce 2026 rozhodla, že už nebude „levná pracovní síla“.
Podle aktuálních dat Ministerstva práce a sociálních věcí ČR pracuje v maloobchodu přes 250 tisíc lidí, převážně žen. Odborový svaz pracovníků obchodu dlouhodobě upozorňuje, že za hezkými letáky a slevami v supermarketech se často skrývají přesčasy „zadarmo“, tlak na výkon a mzdy jen těsně nad minimem.
Deset let mezi regály: kdy se z práce stává past
Jana (jméno změněno) nastoupila po mateřské do jedné z poboček řetězce Penny Market. Úvazek 0,75, reálně v práci skoro plný. Ranní směny začínaly v 5:30, když ještě byla tma a na parkovišti se ozývalo jen klepání klecí s pečivem.
První roky brala všechno jako dočasné řešení. „Nechci být náročná, hlavně ať mám jistotu,“ říkala si. Pak přišla inflace 2022–2024, zdražování energií a nájmu. Podle Českého statistického úřadu se ceny potravin zvedly meziročně i o desítky procent, ale její výplatní páska se měnila jen o stokoruny.
Typický den: v 6 ráno vybalování pečiva, v 7 už fronta u pokladen, během dopoledne doplňování palet s vodou. Po obědě (často snědeném ve stoje za skladem během 8 minut) přechod na samoobslužné pokladny, kde se na ni valí pípání, alarmy a otázky zákazníků. V uších jí večer ještě hučelo, když doma v 21:30 věšela prádlo.
Zlom nastal, když jí po deseti letech oznámili, že „podle nového plánu směn“ bude mít méně lidí na směně, ale stejný objem práce. Věta nadřízeného „vy to nějak zvládnete, jste šikovná“ byla poslední kapka. V tu chvíli si poprvé nahlas řekla: „Moje loajalita neznamená, že pracuji za tři za stejnou mzdu.“
Jak vypadá „říct dost“ v praxi: ne heroický film, ale série malých kroků
Rozhodnutí odejít z práce v obchodě není o jednom dramatickém gestu. Je to spíš řada konkrétních kroků, které vypadají nenápadně, ale mění život.
Nejdřív si Jana sedla večer ke stolu, otevřela šanon s výplatními páskami a za dvě hodiny si tužkou sečetla, kolik přesčasů odpracovala bez proplacení. Vzala si k tomu kalendář s poznámkami směn a porovnala je s docházkovým systémem, ke kterému měla přístup v interní aplikaci řetězce. Zjistila, že jen za poslední rok nasbírala přes 120 hodin navíc.
Pak si vytiskla pracovní smlouvu a v kuchyni, u hrnku kafe, si podtrhávala pasáže o pracovní době a mzdě. Všimla si neurčité věty o „mimořádných směnách podle potřeb zaměstnavatele“. Tu si na papíře přepsala do lidské řeči: „když bude průšvih, přijdeš, i když máš volno“.
Ještě před tím, než cokoliv řekla šéfové, zavolala na inspektorát práce v Kraji Vysočina a nechala si anonymně vysvětlit, co je a není v pořádku. Tam jí potvrdili, že neproplácené přesčasy jsou porušení zákoníku práce. Získala tak jistotu, že si nevymýšlí.
Teprve potom šla za vedoucí prodejny. Místo emocí měla v ruce papír se třemi konkrétními požadavky: spravedlivé rozvržení směn, proplacení přesčasů a jasnou informaci o mzdovém růstu na další rok. Když slyšela neurčité „uvidíme, ale rozpočet je napjatý“, stanovila si v duchu termín: tři měsíce na změnu, jinak odcházím.
Současně začala hledat alternativy. Přihlásila se na rekvalifikační kurz základů účetnictví přes Úřad práce ČR – dvakrát týdně po práci, unavená, ale s pocitem, že dělá něco pro sebe. Večer u televize si dělala poznámky, prsty od mastnoty z večeře se jí lepily na papír – drobný, ale velmi konkrétní důkaz, že změna není instagramový obrázek, ale chaos v běžném dni.
Po dvou měsících bez reálné reakce firmy a s novou nabídkou práce v malé účetní firmě v Jihlavě podala výpověď. Na chodbě u nástěnky s letákem o „rodinné atmosféře“ podepsala papír, který jí připadal tenčí než všechny roky, které v prodejně nechala.
Co si z toho může odnést každý, kdo má pocit, že je „levná pracovní síla“
Janin příběh není o tom, že práce prodavačky je méněcenná. Je o tom, že bez hranic se i potřebná práce stává vyčerpávajícím levným servisem.
Několik konkrétních principů, které v roce 2026 dávají smysl pro každého zaměstnance v obchodu:
- Spočítat si vlastní cenu: nejen hrubou mzdu, ale i počet hodin, dojíždění, práci o víkendech a svátcích.
- Ověřit si práva: web MPSV, inspektoráty práce a odbory v řetězcích jako Kaufland nebo Albert zveřejňují jasné návody.
- Mít plán B: i kdyby to byl jen kurz na tři večery, dává v hlavě pocit, že nejste uvěznění.
- Stanovit si termín: konkrétní měsíc, kdy buď uvidíte změnu, nebo začnete aktivně odcházet.
Ne každý musí odejít z prodejny. Někdo si vyjedná lepší podmínky, jiný přejde na jinou pobočku nebo jiný řetězec. Klíčové je, aby se z věty „jsem jen prodavačka“ nestala omluva pro to, že nemám nárok na férové zacházení.
Jana dnes říká, že si ze supermarketu odnesla jednu zásadní dovednost: číst lidi během tří vteřin podle toho, jak položí nákup na pás. V nové práci jí to pomáhá víc, než by čekala. A když jde nakupovat, všímá si, kolik lidí je na směně, jestli mají čas se napít vody a jestli jejich úsměv není jen naučená maska. Protože dobře ví, jak snadno se z člověka stane „levná pracovní síla“ – a jak těžké, ale možné je říct dost.
